Teorie ↗FPV je založena na myšlence, že každé sdělení v přirozeném jaz. je nutně linearizováno (složky sdělení jsou uspořádány za sebou v určitém sledu), má svou sémantiku (složky nesou určité významy), vyskytuje se v kontextu (alespoň zkušenostním) a vyznačuje se – ve své nejbezprostřednější, tj. mluvené podobě – prozodickými rysy. Tyto čtyři základní vlastnosti neboli faktory FPV, nazývané (1) dynamická sémantika, (2) linearita, (3) kontext a (4) intonace, působí ve vzájemné interakci a jejich souhra je určující pro ↗stupně výpovědní dynamičnosti jednotlivých složek sdělení v okamžiku sdělování.

(1) Dynamická sémantika je definována v abstraktních sémantických termínech ve dvou základních ↗stupnicích výpovědní dynamičnosti.

(2) Linearita: narůstání sdělení (gradace pozice neboli vršení složek sdělení od začátku do konce, viz ✍Bolinger, 1952; ✍Bolinger, 1976) s sebou nese narůstání (gradaci) významu. Pro č. je charakteristické, že gramaticko‑sémantické vztahy jsou většinou signalizovány jinými než slovoslednými prostředky (např. morfologicky pádovými a osobními sufixy), a proto je slovosled uvolněn k tomu, aby mohl odrážet záměr mluvčího/pisatele co do gradace významu. Č. mluvčí tedy v neutrálních větách využívá lineárního uspořádání k tomu, aby signalizoval různé ↗stupně VD (viz také ↗objektivní slovosled, ↗subjektivní slovosled). Vliv lineárního uspořádání na výsledek souhry faktorů je v č. větší než v angl., kde slovosled primárně signalizuje syntakticko‑sémantické funkce větných členů. Na druhé straně však č. nemá zdaleka tak gramatikalizovanou signalizaci kontextového zapojení prvků, jakou má díky členům angl. Tyto rozdíly mezi jednotlivými jaz. jsou důležité pro jejich srovnávání.

(3) Kontext (slovní, situační, zkušenostní) se uplatňuje tak, že ty složky sdělení, které jsou známé n. snadno odvoditelné z předcházejícího slovního textu, z bezprostřední promluvové situace či ze společných zkušeností uživatelů jaz., mají silnou tendenci fungovat jako tematické jednotky neboli jako složky kontextově zapojené, resp. vázané (u některých autorů je mezi těmito termíny významový rozdíl), zatímco složky nové, neodvoditelné jsou označovány jako kontextově nezapojené, nevázané. Pokud se určitá kontextově již zapojená významová složka nezopakuje v textu v určitém intervalu, musí být do toku sdělení znovu uvedena. Interval vyveditelnosti // rozsah vyveditelnosti (retrievability span) ze slovního kontextu se pohybuje pod vzdáleností (pod distancí) 6 až 8 ↗distribučních polí. To neplatí pro tzv. věčná témata, v textu trvale etablovaná, jako je označení mluvčího, adresáta (pokud se nemění), místa a času promluvy. Je rovněž možné, aby určitá „známá“ složka sdělení byla zapojena do „nového“ textového vztahu a tím z dosavadního kontextu vypojena neboli dekontextualizována. Např. v následujícím dialogu Kdo rozbil to okno? – To rozbil on! je zájmeno on zbaveno své závislosti na kontextu a tato dekontextualizace je signalizována linearitou (on stojí na konci věty), sémantikou (on je specifikace; viz ↗stupnice výpovědní dynamičnosti) a při proslovení i intonací (on nese ↗IC).

(4) Intonace se uplatňuje v první řadě tak, že mezi ↗IC a vlastním rématem (komunikační jednotkou, která nese nejvyšší ↗stupeň VD v ↗distribučním poli) existuje vysoký stupeň kongruence.